Říjen 2011

Ty, já a moje Svědomí.

1. října 2011 v 12:55 | P. |  Beze jména

Najít sama sebe je těžší než jsem čekala. Vyrývala jsem si do paměti to co mi říkala máma. Buď sama sebou. Sedla jsem si na postel. Ne, takhle to dál nejde. Musím něco udělat. Nakonec jsem si dala košili, kalhoty, udělala něco s těma vlasama a vyšla ven. Ruchot ulice mě praštil do uší a já přes to rušno, v kabelce našla mp3 přehrávač a pěkně to přehlušila Example. Nasedla jsem na autobus a tentokrát jsem přesně věděla kam jedu. Ke Kianovi. Na předposlední zastávce jsem vystoupila a sedla si na nejbližší lavičku.
"To neuděláš.", šeptalo mi Svědomí. "Ne, neuděláš. Já tě znám jako svý boty."
"Nech mě být.", odbyla jsem ho a podívala se na mobil. "Napíšu mu."¨
"Jen vyťukat pár písmenek není nějaký důkaz že jsi odvážná a uděláš to,"smálo se mi.
Přestala jsem ho poslouchat a vynadala jsem sluchátka z uší. Zvedla jsem se a šla směrem k ulici kde bydlí Kian.
Kian, Kian, Kian! A sakra. Jak to udělám? Svědomí nademnou nemůže vyhrát. Zvedla jsem hlavu, napřímila se a zrychlila krok. Když už jsem byla skoro u Kianova domu, můj krok se zpomaloval. Už jsem si nebyla tak jistá. Co si o mě pomyslí.
"Pravě myslím na úplně to samé.," ozve se Svědomí.
"Zmlkni. A přestaň mi už laskavě číst myšlenky."
Svědomí se zasměje. "No..nepřestanu. Je to rozhodně ale lepší než ten blaf co musím číst do školy."
Já pokračuji ve svém pomalo-rychlém kroku a už jsem taky pomalu u Kianova domu. Když už stojím u dvěří polije mě horko. V břiše mi zběsile lítaj motýlci a točí se mi hlava. Napřáhnu ruku abych dosáhla na zvonek. Zazvoním. Nikdo nikde. Zazvoním podruhé. Už slyším kroky,ale nikdo neotvírá. Zklamaně odejdu. Bolí mě nohy. Svědomí se mi směje. "Ty srabe! Já jsem to mělo vědět, že to nezvládneš! Srabe!" Chce se mi brečet. S bolestí v tváři stahuju slzy a moje pusa se změnila v jedno velké obracené U. Ne, nesmím se tady rozbrečet. Svědomí se mi směje a já se pomalu ploužím zpátky k zastávce. Najednou uslyším volat moje jméno. "Haló!," slyším Kianův hlas. Mě se rozechvěje tvář, srdce.. myslím že celé tělo. Běžím k němu a chci ho obejmout ale on mine. "Ahoj!," pozdraví mě. Tváří se jako ledovec. "Pojď dál.,"pozve mě a já se rozhlédnu po známém prostředí. "Čau.,"oplatím mu pozdrav.
"Ty chceš pomoct s matikou,co?," řekne a vytahuje sešit.
Cože? Přes smích Svědomí a mého bzučení po celém těle, cítím svou zlost.
"Ne, fakt ne! Žádná matika mě nezajímá!"
On se na mě podívá nechápavě. "A-ale-"
"Nic sakra neříkej!"
"Vždyť jsem tvůj úhlavní nepřítel, jak jsi jednou řekla."
"Ale, to jsem řekla kvůli Suzane! Ty jsi důležitější!" Nedělám to kvůli Svědomí ale kvůli mě.
"Já-já. Je mi to trapný.. Já.. mám tě moc rád."
"Nesnáším tě!"
"Já tebe víc!,"řekne Kian.
"Tak už toho nechme. Miluju tě víc než všechno na světě.."